Luas Dancing School



Historie irských tanců

Historii irských tanců nemusíte znát do puntíku, abyste tyto tance mohli tančit, ale je to dobrý základ pro pochopení jejich náboje a hrdosti, kterou Irové k této kultuře mají tak hluboce zakořeněnou. Najdete zde i zmínku o původech slov v názvech tanců, muzice, soutěžích a kostýmech, které se nám v dnešní době zdají dost podivné, a říkáme si, z čeho to vzniklo? Příjemné počtení :-)

Historie

První záznamy o irských tancích se dochovaly z 16. a 17. století. V té době byl tanec zábavou chudých lidí, ale i šlechty na panských dvorech. Tyto ranné záznamy uvádí, že se tančilo bez bot. 

V druhé polovině 17. století zakázaly anglické trestní zákony šíření vzdělávání katolických dětí a katolické učení jako takové. Irské tance a hudba musely být produkovány potají. Následkem toho docházelo k úpadku irské kultury jako takové (včetně jazyka). Toto období trvalo více než jedno století až do roku 1892, kdy katolické zrovnoprávnění zrušilo kruté zákony.

Taneční učitelé jsou jistě nedílnou součástí historie irských tanců. Objevili se v Irsku zhruba v polovině 18. století. Cestovali od vesnice k vesnici, kde byla dodržována jistá hierarchie a rozdělení „území“.

Učitelé se oblékali poněkud okázale a do velmi barevných kombinací. Dobrým poznávacím znamením byl klobouk zvaný „Caroline“, dlouhý kabát a jezdecké kalhoty, bílé podkolenky a měkké boty. Učitel nosil hůlku se stříbrným držátkem a střapcem. Považoval se za gentlemana a snažil se vštěpovat dětem a všem svým žákům základy správného chování, způsobů a samozřejmě i tance. 

Hlavní náplní hodin byly především Jigy a Reely. Při svých lekcích bývali učitelé doprovázeni muzikantem (houslistou).

Zárukou toho, že všichni účastníci jejich hodin budou tančit i za předpokladu menší míry nadání a talentu, byla výuka společných skupinových tanců nebo poskládání vícero snazších kroků z jigu nebo reelu za sebou.

Co se týkalo projevu v irském tanci, byl kladen důraz na kontrolu pevného a vzpřímeného držení těla. Tak jako dnes bylo dovoleno tančit nohama, ale tělo a ruce měly být nehybné.

V roce 1776 můžeme najít nejstarší zmínku o učiteli, a to v knize „A tour of Ireland“ od autora Artura Younga. Zde je také poprvé zmínka o tom, že učitel brával šestipenci za své hodiny od žáků a doprovázející houslista zhruba polovinu této sumy. Jinak bylo možné platit i formou ubytování, jídlem či ošacením.

V záznamech můžeme najít tři druhy učitelů. První z nich byl velmi schopný, talentovaný a známý jedinec, který byl zván například i k poskytnutí taneční výuky na panské dvory. Za výuku se zde těšil vážnosti, dobrého jídla a pití a velmi pohodlného ubytování.

Druhý typ učitele byl člověk, který učil všechny druhy tanců, chodil méně nákladně a méně barevně oblékaný; poskytoval své služby všem rolníkům a sedlákům ve svém regionu.

Třetí typ učitele byl nazýván „jigový herec“ a odkoukával všechny druhy tanců skrz okna velkých domů. Pak se vrátil domů a opakoval kroky, které viděl.

Někteří učitelé mohli své učení a kroky, nasbírané a vymyšlené za celý svůj život, odkázat dědictvím dalšímu nastupujícímu učiteli v jeho regionu. Mohlo se i stát, a i se zřejmě stávalo, že nejlepší žáci nakonec sami vyučovali. Tento styl předávání zkušeností přetrvával až do první poloviny 20. století, zejména v oblastech Kerry a Clare. Následně poté byli učitelé "nahrazeni" tanečními školami, které známe dnes.

V době 50. let 18. století se v záznamech často objevují zmínky o tanci pod širým nebem a tancování „na křižovatkách“ jako součást společenského života.

Ve 40. letech 19. století přišel do Irska hladomor a bída. V této době bylo v Irsku hodně nemocných a nezaměstnaných lidí a mnoho z nich emigrovalo do USA (New York), Anglie (Londýn a Liverpool). V této době, kdy lidé potřebovali nějakou zábavu a psychickou vzpruhu, vzpomínali na svou kulturu, která se v cizích zemích začala znovu rozvíjet. Učitelé začali organizovat taneční večery a hodiny a nedlouho poté se irské tance začaly vyučovat i mimo samotné Irsko.

Po tomto období hladu a bídy sílila moc církve; tanec byl označen jako „příležitost k hříchu“ a byl opět potlačován a zakazován poměrně krutými metodami, jako byla například exkomunikace. Toto období však na začátku 19. století pominulo. Kultura se začala naplno znovu hlásit ke slovu a umělci z mnoha částí Irska se začali sdružovat a začali zakládat taneční školy v Corku, Limericku a Kerry. V době, kdy byla v Irsku velká nezaměstnanost, museli si rolníci a chudí lidé vymyslet trochu jiné typy zábavy.

V menších městech a vesnicích se lidé scházeli v největším domě „ceilí house“ v daném místě a tančili, hráli a vyprávěli si různé příběhy. V ideálním případě zde byla velká kuchyň s kamennou podlahou. Setkali byste se zde s mladými i starými lidmi, a tak je tomu na všech tanečních setkání v Irsku dodnes.

Speciální setkání byla organizována při svatebních obřadech, Velikonocích a Vánocích.
Slovo „ceilí“ znamená setkávání lidí v jednom domě ke strávení příjemných chvil při vyprávění a tanci. Nejčastěji se tančili tance, kde byly čtyři nebo osm tanečníků (Half set a set). Z každého regionu se tančilo několik různých tanců, jako například waltzy, „barn- dance“ (selský tanec). V teplých měsících v roce se toto setkání většinou přesouvalo na již zmíněné křižovatky a venkovní cesty.

Na konci 19. století Irsko zažilo kulturní obrodu po všech stránkách. Pro záchranu irského jazyka založil pan Douglas v roce 1893 Hyde Gaeli League. Spolu se zachováním a šířením irského jazyka byla snaha tohoto sdružení pořádat i tzv. „Feiseanna“ a „Ceilís.“ Tyto „ceilís“ nebyly, jak by se dalo očekávat, organizovány v Irsku, ale v Anglii panem Fionán Mac Colum, skotským sekretářem Gaeli League.

První večer se pořádal 30. října 1897 v Bloomsbury Hall blízko Britského Muzea. Na tomto setkání se sešli irští imigranti, pobývající v Londýně, a členové Gaeli League z Dublinu, kteří sem díky této akci přicestovali. Na programu byl step dancing, waltzy a irská muzika. Na tomto večeru bylo představeno společenské tančení „ceilí“ jako forma oficiální společenské zábavy. Od té doby je tančeno po celém světě a těší se veliké oblibě.

O irských tancích

Existují dva druhy irského tance. Solo Dancing, kdy tanečník tančí na podiu sám, nebo skupinové tance – Ceilí a Irish Set Dancing.

Sólové tancování (Irish step dancing) je v současnosti nejvíce ukazováno na soutěžích, a je třeba dlouhé hodiny přípravy a mnoha sil, aby člověk dosáhl soutěžní úrovně.

Irské sólové tance mají několik úrovní, kterými tanečník musí projít. Begginers, Primary, Intermediate a Open (Advance), Preliminary, Championship. Velmi důležité je zde držení těla při tanci, kdy tělo a ruce jsou nehybné a hýbe se pouze spodní část těla (nohy). Taneční projev musí být uvolněný a jistý a měl by působit uvolněně.

Skupinové tance jsou lehké na učení a těší se velké oblibě. Jsou i možným zdrojem relaxace a společenského setkání. Tančí se buď ve čtverci, kruhu, řadě, popř. jiných základních geometrických útvarů a s použitím pouze základních kroků.

Dále se irské tance dělí dle rytmu:

Existuje mnoho variant těchto tanců. Každá škola má své vlastní kroky a kombinace. Existují však tance, které jsou stejné ve většině škol na světě - tzv. Tradiční Setové tance, které se tančí ve stepkách. Jedná se o tance "St. Patrick‘s day“. "Blackbird", "Job of Journeywork", "Garden of Daisies", Jockey to the Fair", "Three sea Captains", King of the Fairies".

Původ slova „Jig“ nebyl nikdy uspokojivě vysvětlen nebo vypátrán. Mnoho spisovatelů minulého století si myslelo, že je italského původu. V Itálii v té době existoval tanec podobný rytmicky a hudebně zvaný „Giga.“ Ale slovo Jig bylo použito již mnohem dříve, než byly nalezeny záznamy v italské hudbě.

Tento tanec byl velmi populární na dvorech v Irsku v období 16. století, ale po delším pátrání bylo zjištěno, že ho mohli tančit i druidové při jejich různých oslavách (Feis), trvajících až 6 dní.

Původ slova Reel (irsky Cor) můžeme najít v knize „News from Scotland“ (Zprávy ze Skotska) v roce 1598, kde autor popisuje tančící ženu a muže, kdy oba dle jeho slov tančili reel – tanec ve 4/4 taktu. Tento tanec byl tančen a popsán již v 16. století, zmizel za doby útlaku Irska Brity v průběhu 17. století a znovu se objevil v v 18. století.

Reel byl dle církve tanec, kdy se v člověku probouzí hřích a ďábel, a tak jak bylo již zmíněno, byl tanec zakázán a produkován pouze tajně a v soukromí.

Hornpipe – živý sólový tanec - je datovaný do 15. století a byl přivezen do Ameriky na začátku 18. století Francouzi a Angličany. Byl velmi oblíbený mezi učiteli v Irsku, protože jim umožňoval ukázat tu nejlepší práci nohou, jakou uměli.

Irská muzika

Původně byste našli mnoho tanečníků tančících hlavně v doprovodu irských dud, ale dnes je vše jinak a tanečníci tančí v doprovodu houslí, akordeonu, kláves nebo i jiných dalších nástrojů.

V roce 1601 anglické úřady ukončily činnost dudáků a jejich nástroje zničily. Aby mohli dudáci pořád hrát a nebyli v rozporu se zákonem, vynalezli nový nástroj podobný dnešní Thin Whistle (irská dlouhá flétna pouze se šesti dírkami). V roce 1700 byly vynalezeny nové dudy, které mají mnohem příjemnější zvuk, než dudy původní.

V průběhu 18. století začali v Irsku hodně hrát harfeníci, kteří se naopak těšili velké oblibě. Jejich zvláštností byly dlouhé nehty, které si kvůli hraní nechávali schválně narůst. V průběhu uvolňování zákazů anglických úřadů byli harfeníci stále častěji zváni ke hraní, a to dokonce i na dvorech králů a princezen. Stávalo se i to, že si někteří z vrchnosti nechávali skládat písně a ódy na jejich rod nebo rodinu. Harfeníci byli vážení a uznávaní hudebníci a osobnosti.
Nebylo neobvyklé, že taneční učitelé byli výborní hudebníci, hrající na flétnu, housle nebo dudy. Mnoho z nich skládalo i své vlastní melodie k tancům.

Nebylo taktéž neobvyklé, že mnoho muzikantů bylo fyzicky postižených (někteří z nich byli slepí) a hraní bylo jejich jediným možným zdrojem obživy. Nejznámější z takových hudebníků byl jistě harfeník Carolan a jeho známé dílo Carolan‘s Concerto.

Všechny - nebo alespoň většina melodií  -nebyly zapisovány a muzikanti se učili nové skladby převážně podle sluchu. Skladby byly předávány z generace na generaci, a díky tomu došlo k několika autorským úpravám. Některé skladby byly převzaty a upraveny z anglických a skotských melodií. Např. skladba pro tanec Fairy Reel složená ve Skotsku roku 1802, která poté v  Irsku zdomácněla.

Součástí irské hudby je i v případě absence hudebních nástrojů zpěv zvaný „Lilting.“ Jde o zvláštní interpretaci melodií, kdy zpěvák užívá částečně slov a hlásek k reprodukci skladby; může to sloužit i jako taneční doprovod.

Taneční kostýmy

Taneční kostýmy určitě odrážejí historické a kulturní odkazy Irska. Na začátku byly dívčí šaty odrazem oblečení chudých žen rolníků a venkovanek, ozdobené ručně vyráběnými ornamenty z irské historie – konkrétně na základě vzorů z knihy „Book of Kells“ a irských náhrobních křížů.

Začátkem 20. století byly kostýmy velmi minimálně zdobeny, ale postupem času po zakládání tanečních škol se tento trend měnil. Nejčastěji používaná barva byla bílá a zelená, tvary kostýmů se měnily dle potřeb tanečníků. Červená barva nebyla používána, odkazuje na útlak Irska od „červených“ Britů v historii této země.

Barevné oděvy byly vždy znakem jistého společenského postavení a odkazovaly na majetnost jejich majitele; málokdo si mohl dovolit vícebarevné oděvy.

Tanečníci muži nosili a ještě nosí hnědé kilty, sako, tzv. „brat“ (irsky kabát), což je přeložený kus látky, který splývá z tanečníkova ramene. V dnešní době je tento prvek nahrazen buď kravatou, u žen portou nebo šerpou vzadu na zádech. Tento kabát byl symbolem rebelie proti Angličanům.

Začátkem 19. století nosily dívky v podstatě obyčejné kostýmy a mašle ve tvaru květin nebo kříže. Délka sukně dosahovala nad kotníky a postupně se zkracovala nad kolena.

Tancovat se začínalo naboso a až postupem času byly použity speciální boty na tanec. Některé zdroje uvádí, že první boty pro styl "soft shoe dancing" byly použity až v roce 1924.

Muži, protože pracovali na polích, nosili ručně dělané boty ze surové kůže nebo hrubé střevíce (v současné době jsou k vidění ještě na Arranských ostrovech), které byly uzpůsobeny dortovému tanci. V dnešní době jsou rebelové pánské boty velice měkké, lehce ohybatelné, s umělohmotným podpatkem.

Co se týče „stepek“ neboli hard shoes, původní tap dancing shoes byly tzv. „clogs“ boty s dřevěnou podrážkou. Ty však byly zakázány a boty prošly změnou až k dnešním stepkám, které mají umělohmotnou špičku a podpatek. Současní tanečníci tyto boty nosí k tanci Hornpipe a Treble jig.

V současnosti existuje mnoho škol, přičemž každá škola má svůj týmový kostým pro týmové tance. Hodně zkušení tanečníci, kteří se již zúčastňují šampionátů, nosí své vlastní kostýmy různých barev a střihu. Na tyto šaty je možné dohledat několik specializovaných prodejen a krejčovských salónů; jedny šaty mohou stát od 15 000 Kč do 60 000 Kč.

Taneční soutěže – Feiseanna [čti: fešána]

Jelikož se irské tance velice rychle rozšířily a stále se šíří po celém světě, vzniklo několik organizací (asociací), které pořádají své malé oblastní soutěže, celostátní šampionáty, kvalifikace na světový šampionát a samotný světový šampionát.

Jednou z nejznámějších organizací je CLRG (An Comísiún le Rincí Galeacha), která zastřešuje mnoho tanečních škol po celém světě a nejinak je tomu i v případě tanečníků z České republiky. Tím, že je taneční učitel registrovaný pod touto asociací (nebo jinou), má právo a možnost posílat tanečníky na soutěže organizované touto asociací.

Tanečník většinou začíná na úrovni Begginers – začátečník v sólových tancích s neokázalým kostýmem. Důležitý je projev, upravenost a technická vybavenost tanečníka.

Většinou kdo vyhraje, automaticky jde o třídu výš a posouvá se do dalšího levelu, kterým je mírně pokročilý neboli Primary, dále pokročilý neboli Intermediate, a velmi zkušený Advance neboli Open.

Poslední kategorií, kam je možné se dostat, je tzv. Championship, kde každý tanečník musí mít připraveny tři tance – většinou je organizátoři dávají k výběru. Jeden softový (Reel nebo Slip jig, chlapci mají pouze Reel), ve stepu jde o Hornpipe nebo Teble Jig.

Pak následuje tzv. „recall“, což je nominace na postup do finále, kde už jde každý tanečník sám a tančí speciální Moderní Set Dance, který byl postaven učitelem na danou melodii (vybírá se z 38 melodií tzv. Modern Set Dances). Tanečník má jednu melodii vybranou a na ni nacvičen stepový tanec. Tančí se pouze krok od pravé a levé nohy a pak další krok pouze od pravé. V tomto tanci má tanečník a potažmo i učitel možnost ukázat to nejlepší.

V této úrovni již mají tanečníci velmi barevné kostýmy dle vlastního výběru a střihu. Dívky mají navíc předepsané paruky a buď černé punčochy, nebo známé bílé podkolenky – „puddle socks“. Chlapci nosí černé kalhoty, černé ponožky, košili, může být vesta, kravata, a někteří i zdobený pás na břiše.

Dalšími soutěžemi, které existují, jsou tzv. All Ireland, Great Britain, British Nationals, Oireachtas = kvalifikace na světový šampionát (každý kontinent má své vlastní) a World Championship. Toto jsou soutěže světové úrovně. Na všech těchto velkých soutěžích se soutěží pouze v úrovni Championship; již se zde nesetkáte s kategoriemi Begginers, Primary ani Intermediate.

Na všech soutěžích však budete mít možnost shlédnout alespoň tři kategorie Ceilí tanců označovaných jako 4-hand, 8-hand nebo i jiný počet tanečníků dle toho, jaké a jak početné tance organizátoři zařadí do programu.

Zbývá podotknout, že každá organizace má své vlastní soutěže a že zde uvedené informace se přímo týkají CLRG.



Příručka pro cloggery

Tipy na zajímavé akce:

13.8.

Bernard´s Summer School 2016

Praha, CZ

Letní škola irských tanců, hudby a irského jazyka pod vedením výborných lektorů.

20.8.

2nd Vyborg Summer feis – Russia

Vyborg, Rusko

Taneční soutěž v irských tancích.

17.9.

Bukurešť Feis 2016

Bukurešť, Rumunsko

Taneční soutěž v irských tancích.

18.9.

Grade Exams Bukurešť 2016

Bukurešť, Rumunsko

Taneční zkoušky v irsých tancích - stupně 1 - 6.

Zobrazit více akcí »


Copyright © Luas Dancing School – Tereza Bachová, 2010–2016  |  Kontakty  |  RSS  |  Webdesign: Loužecký.cz  |  phpRS